Hledáme dobrovolníky do právní poradny



Zajímají tě lidská práva? Chceš získat zajímavé zkušenosti a dovednosti při činnosti, která dává smysl a přispívá ke spravedlivější společnosti?

Náš nový právní tým hledá dobrovolníky, kteří by mu byli oporou v naší právní poradně. Řešíme primárně právní problémy s lidskoprávním přesahem, zejména se zaměřením na práva dětí, práva pacientů a práva lidí s postižením. Náplní tvé práce bude zejména zodpovídání dotazů našich klientů a komunikace s nimi. Dostat se můžeš také ke zpracování jednodušších právních podání pro klienty, zpracování manuálů na web nebo k překladům do angličtiny.

Co ti nabízíme?

Kromě toho, že tvá práce bude dávat smysl, si zlepšíš své právní i komunikační dovednosti, bude se Ti věnovat mentor z řad právníků Ligy, který Ti bude poskytovat pravidelnou zpětnou vazbu, a navíc budeš pracovat v přátelském a neformálním prostředí neziskové organizace. Činností pro nás si také můžeš splnit část povinné školní praxe.

Jak si tě představujeme?

Studuješ alespoň 2. ročník právnické fakulty, máš zájem se nám věnovat 1-2 dny v týdnu alespoň do konce školního roku 2019/2020, nechybí ti odhodlání dělat svět lepším a pomáhat lidem s jejich lidskoprávními problémy. Zároveň pečlivost, spolehlivost a chuť učit se novým věcem patří mezi tvé silné stránky.

Pokud máš zájem s námi spolupracovat, pošli nám do 31. 10. 2019 na e-mail karel.lach@llp.cz svůj strukturovaný životopis, motivační dopis (max. 1 normostrana) a zpracování tohoto případu (max. 2500 znaků vč. mezer). Do 5. 11. 2019 se ti ozveme a vybrané zájemce pozveme na pohovor.

Mohou státy omezovat občany s duševním onemocněním v jejich volebním právu?

Nejnovějším příspěvkem do diskuze je nedávné vyjádření komisařky Rady Evropy pro lidská práva, podle které je praxe omezování volebního práva u lidí s postižením diskriminační, ničím nepodložená a v rozporu s Úmluvou OSN o právech lidí se zdravotním postiženm. Klíčové v této otázce bude ale až závazné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se v aktuálně projednávaném případu vyjádří k tomu, zda je tento postup v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Český Nejvyšší soud nedávno možnost soudů omezit svéprávnost v oblasti volebního práva potvrdil. Liga lidských práv zastává názor opačný a věříme, že se Štrasburský soud postaví za volební právo pro všechny lidi bez diskriminace.

Evropský soud pro lidská práva bude rozhodovat případ (stížnost č. 43564/17), v němž se vyjádří k otázce, zda je v souladu s Úmluvou (Článek 3 Dodatkového protokolu) omezení člověka s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením ve výkonu volebního práva.

V České republice stejně jako v mnoha dalších Evropských státech může být člověk s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením zbaven volebního práva. V nedávné době toto diskriminační jednání vůči osobám s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, potvrdil Nejvyšší soud ČR. Státy tento svůj postup odůvodňují jednak tím, že je potřeba chránit volební proces, kterého se mohou účastnit jen lidé, kteří mu rozumí a dále ochranou osob, které by z důvodu své neznalosti mohly být zneužity a nuceny hlasovat podle vůle někoho jiného.

Souhlasíme s komisařkou Rady Evropy, že tyto argumenty jsou zcestné a v rozporu se závazky, které státům vyplývají z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Pokud bychom připustili argument, že hlasovat může jen ten, kdo plně rozumí volebnímu procesu, tak bychom s čistým svědomím již nikdy nemohli jít k volbám, pokud bychom předem nenastudovali volební programy všech stran, vzájemně je neporovnali a neprověřili si všechny kandidáty. Argumentace, že volit může jen ten, kdo volbám dostatečně rozumí může nakonec vést k tomu, že zjistíme že sami nejsme dost moudří na to, abychom volili. Volební kampaně navíc už dávno nemíří na rozum ale na emoce a racionálního voliče potkáme spíše ve science-fiction než u volební urny.

K druhému argumentu, týkajícímu se obav z manipulace osobami s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením, doložila komisařka Rady Evropy výzkumy. Z nich vyplývá, že osoby s duševním onemocněním ve státech (např. Rakousko), kde je jim to umožněno, hlasují v průměru naprosto shodně jako zbytek populace a nejsou tak jako skupina o nic víc ovlivněni např. k volbě populistických stran. Státům naopak (z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením) vyplývá povinnost vytvořit pro tuto skupinu dostupné prostředky pro to, aby se mohly voleb účastnit.

Omezení osob s duševním onemocněním a/nebo psychosociálním postižením je tak podle nás neodůvodněné. Toto zbytečné omezení znemožňuje lidem získat pocit, že mohou ovlivnit dění kolem sebe, a prosazovat zájmy, které jsou spojeny s jejich potřebami a přáními.

Porodní asistentko, utíkej!

Krátké zamyšlení naší právničky Sandry Paškové pro emagazín a2larm.cz o historicky první pokutě za asistenci u domácího porodu.

Rok 2018 představuje historický milník porodní asistence v České republice. Krajský úřad Středočeského kraje udělil historicky první pokutu porodní asistentce za poskytování péče během porodu doma. A při zemi se rozhodně nedržel, pokuta ve výši 120 000 Kč je likvidační.

Kdo vlastně je porodní asistentka? Chce se mi odpovědět: štvaná zvěř. Porodní asistentka je odbornice na péči o zdravou ženu během těhotenství, porodu a šestinedělí. Její péče je kontinuální, založená na systému „one to one“ (během celého těhotenství a porodu o ženu pečuje jedna osoba). K tomu, aby péči mohla porodní asistentka vykonávat samostatně, musí jí být udělena registrace krajským úřadem. Předpisy upravující porodní asistenci nejsou zcela jednoznačné, ovšem troufám si říct, že ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo pořádně je ohnout. A krajské úřady kráčí v jeho stopách, což není nijak překvapivé.

Domácí porod je podle ministerstva riziko. Proč se tedy snaží zamezit zdravotníkům, aby toto riziko snižovali?

Tak začaly i peripetie porodní asistentky Johanky Kubáňové. V roce 2015 obdržela omezenou registraci s dovětkem „vyjma vedení fyziologického porodu“. Přistoupíme-li na to, že krajský úřad je oprávněn porodní asistentku takto omezit, může Johanka Kubáňová ženám poskytovat péči s výjimkou vedení porodu. Otázky, kde je jeho hranice a zda může s ženou trávit první dobu porodní doma, či nikoli, nebyly krajský úřad ani ministerstvo zdravotnictví s to zodpovědět. Porodní asistentky tak zůstávají v nejistotě. Ostatně ani do porodnic ženy neodjíždějí hned na začátku porodu, a pokud ano, jsou často odeslány domů. Z toho lze vyvodit, že trávit první dobu porodní doma není rizikové – a už vůbec ne s odbornicí. Porodní asistentka tedy nadále poskytovala ženám péči před samotným porodem i po něm. Největší dilema nastává ve chvíli, kdy žena odmítne na závěr porodu odjet do porodnice. Porodní asistentka v tu chvíli musí řešit hned několik zásadních právních i morálních otázek. Někteří však mají jasno.

Mají ženy rodit doma samy?

Je opravdu cílem Ministerstva zdravotnictví ponechat rodící ženy bez péče a donutit porodní asistentky, aby ve chvíli samotného narození dítěte, tedy když jsou nejvíce potřebné, odešly v obavě, že by mohly porušit předpisy? Nebo jen ministerští úředníci nedomysleli důsledky svého postoje k domácím porodům? Tento postoj lze shrnout takto: Ženy mohou rodit doma, ale samy.

Absurditu celé situace nelze vyjádřit lépe, než to v crowdfundingové kampani na právní zastupování učinila sama Johanka Kubáňová: „Jsem tedy v paradoxní a neřešitelné situaci: Když se žena rozhodne při započetí svého porodu neodejít do zdravotnického zařízení a já od ní odejdu, čelím trestní odpovědnosti i občanskoprávní odpovědnosti, prohřešuji se i proti zákonu o zdravotních službách, v neposlední řadě čelím i vlastnímu etickému přesvědčení. A když u ženy zůstanu, čelím zase přestupkovému řízení.“

Částka na právní zastupování pokutované porodní asistentky byla vybrána v rekordním čase, stačil jediný den. Lidé přispívají dále, čímž nejen že vyjadřují podporu Johance Kubáňové, ale také tím dávají najevo, že si přejí zrušení absurdních omezení porodní asistence.

Jaký cíl vlastně ministerstvo zdravotnictví svými regulacemi sleduje? Zamýšlím se nad tím od doby, kdy začalo omezovat registrace porodních asistentek a současně tvrdit, že porod doma je legitimní volbou ženy. A abych nezapomněla: jde prý o ochranu dětí. Domácí porod je podle ministerstva riziko. Proč se tedy snaží zamezit zdravotníkům, aby toto riziko snižovali? Něco mi zřejmě uniká.

Společensky škodlivé jednání

Johanka Kubáňová se měla dopustit přestupku, tedy protiprávního jednání, jehož znakem je společenská škodlivost. Právě ta však v tomto případě chybí. Odborně poskytnutou péči od vysokoškolsky vzdělané odbornice na vedení fyziologického porodu nelze označit za společensky škodlivou. Žena, která se rozhodne přivést své dítě na svět v domácím prostředí, má právo na zdravotní péči a stejně tak i novorozenec. A tak si troufám říct, že jediného škodlivého jednání se dopouští ministerstvo zdravotnictví, když svým výkladem znemožňuje asistenci u domácích porodů, čímž vystavuje rodičky i jejich děti mnoha rizikům.

Volba místa a způsobu porodu je často důsledkem traumatického zážitku spojeného s porodnickým násilím, jindy vychází z přesvědčení rodičky. Žen, které hledají porodní asistentku, je mnoho a ani po regulačních opatřeních ministerstva zdravotnictví jich zřejmě neubývá. A tak nezbývá než ministerským úředníkům vysvětlit, že porodní asistentky tu nejsou od toho, aby přesvědčovaly ženy, že by neměly rodit ve zdravotnickém zařízení, ale aby pomáhaly těm, které se pro domácí porod svobodně rozhodnou. Sledují tedy legitimní cíl: ochranu žen a dětí. Můžeme jen doufat, že nám nezačnou utíkat tam, kde si jejich práce váží.

Autorka je právnička Ligy lidských práv.

Nevypínejte počítač, aktualizujeme systém, hlásí festival Jeden svět

BRNO, 15. – 23. března 2018

Válečná reportérka Markéta Kutilová, režisérka Apolena Rychlíková, novinářky Saša Uhlová a Fatima Rahimi nebo ředitel programu Jeden svět na školách Karel Strachota z Člověka v tísni. To jsou jen někteří z více než dvaceti hostů mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět Brno, který ve čtvrtek v 18:30 odstartuje v sálu B. Bakaly. Tematicky obsáhlá nabídka pěti desítek dokumentů českých a zahraničních tvůrců přináší osudy lidí z mnoha zemí.

Letošní téma festivalu „Aktualizace systému“ odkazuje na to, že nejen počítače potřebují čas na to, aby zpracovaly všechny potřebné informace a mohly hladce fungovat. Život v informačním věku plném dezinformací a mediálních manipulací klade i na člověka vysoké nároky – rozlišovat, co je pravda a co není, sdílet, komentovat, mít názor.

„Zvykli jsme si volit jednoduchá a líbivá řešení a jednat pod vlivem emocí. Chceme, aby si diváci návštěvou kina mohli dovolit něco, na co v každodenním životě plném (dez)informací ze sociálních sítí není čas. Zpomalit a v klidu si vytvořit vlastní názor na konkrétní téma, podívat se na věci z různých úhlů pohledu a zasadit si je do kontextu,“ říká koordinátor brněnského festivalu Dan Petrucha z Ligy lidských práv.

Letošní dokumenty nás zavedou mj. na Island, Ukrajinu i dalekou Sibiř, ale také do Indie, Sýrie či afrického Konga. Ukážou pracovní podmínky nejhůře placených zaměstnání, moderní technologie předvídající zločin ještě dříve, než k němu dojde, dopady lidské činnosti na ekosystémy oceánů nebo odhalí šokující případ otroctví v nedalekém Maďarsku. Festival nabídne i portréty bývalého slovenského premiéra Mečiara nebo vítěznou kampaň současného prezidenta USA Donalda Trumpa.

Vybrané dokumenty budou doprovázeny debatami s tvůrci a odborníky. Vstupenky lze koupit v kamenném i online předprodeji, fanouškům dokumentárních filmů nabízíme i letos festivalové karty umožňující poloviční slevu na vstupné. Festival je možné navštívit v Univerzitním kině Scala, sále B. Bakaly, Uměleckoprůmyslovém muzeu, Café Práh a Buranteatru.

Dan Petrucha, Liga lidských práv
koordinátor festivalu Jeden svět v Brně

+420 602 618 909
dan.petrucha@llp.cz
www.jedensvet.cz/brno

 

Volební právo pro všechny

Otevřený dopis nevládních organizací k přijímanému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

Vážené soudkyně a soudci,

v příštích dnech budete rozhodovat o tom, jestli nadále mohou obecné soudy omezovat v rámci řízení svéprávnosti i výkon aktivního volebního práva při volbách do Poslanecké sněmovny, do Senátu, do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy, při volbě prezidenta a práva hlasovat v obecním a krajském referendu (dále jen „volební právo“). My, níže podepsané organizace zabývající se právy lidí s mentálním a psychosociálním postižením, vítáme, že se Nejvyšší soud rozhodl podstoupit kroky k sjednocení judikatury v této oblasti pomocí vydání závazného stanoviska.

Zároveň bychom chtěli poukázat na několik dimenzí této problematiky, které by neměly být opomenuty v další diskuzi, proto si naše postřehy dovolujeme zaslat tímto otevřeným dopisem. Chtěli bychom také Nejvyšší soud upozornit na to, že otázka omezování svéprávnosti v oblasti voleb není specifická pro Českou republiku, ale řeší se ve velké většině evropských zemí, zejména v zemích bývalého východního bloku, jakož i na mezinárodní úrovni. Věříme, že přijaté stanovisko bude v souladu s nejnovějším vývojem v oblasti mezinárodního práva a tedy že nebude nadále umožňovat arbitrární zásahy do základních lidských práv lidí se zdravotním postižením.

 

1.  Volební právo pro všechny jako základ demokratického zřízení

V České republice je v současné době více než 30 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti, ale zdaleka ne všichni jsou omezeni také ve sféře aktivního volebního práva. Tato problematika se tedy týká poměrně malé skupiny lidí. Uznání práva volit je ale důležitým momentem nejenom pro všechny lidi omezené ve svéprávnosti, ale i pro demokracii jako takovou.

I v moderních demokraciích byly historicky různé skupiny osob vylučovány z práva participovat na veřejném a politickém životě. Ať už se jednalo o ženy, kterým bylo plné volební právo v Československu přiznáno až v ústavě z r. 1920, nebo třeba Afroameričany, kteří mohou v USA volit až od roku 1965, vždy bylo omezení volebního práva odůvodňováno neschopností těchto skupin porozumět volbám, nebo snahou o ochranu volebního procesu. Skutečným důsledkem těchto omezení však bylo to pouze to, že se tito lidé stali pro politiky neviditelnými a bylI považováni za občany druhé kategorie.

Lidé se zdravotním postižením jsou poslední skupinou, u kterých je účast na volebním procesu problematizována. Přitom vývoj na poli lidských práv mluví jasně – pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, musíme umožnit jeho výkon opravdu všem dospělým lidem. Završením snahy lidí se zdravotním postižením o uznání jejich lidských práv na rovnoprávném základě s ostatními bylo přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která netoleruje žádné výjimky z aktivního nebo pasivního volebního práva odůvodněné druhem či stupněm postižení, nebo mírou potřebné podpory. Třešničkou na dortu pak bylo přijetí nominanta Austrálie a člověka s mentálním postižením, Roberta Martina, za člena Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Tedy orgánu, který závazně interpretuje danou Úmluvu. [1]

 

2.  Volební právo a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

V roce 2009 ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením také Česká republika, tato pak byla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb. m. s. Tento nejnovější lidskoprávní dokument přinesl změnu paradigmatu ohledně práv lidí se zdravotním postižením a zavázal státy mj. aby opustily staré koncepty způsobilosti, či svéprávnosti a systémy tzv. náhradního rozhodování a nahradily je modely podporovaného rozhodování, ve kterých je respektována jedinečnost a autonomie každého člověka. Úmluva se v článku 29 také postavila proti omezování práva podílet na veřejném a politickém životě z důvodu existence zdravotního postižení.  Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením následně potvrdil, že i omezení výkonu volebního práva v rámci řízení o svéprávnosti je v rozporu s tímto článkem:

Výbor také odkazuje na článek 12 odst. 2 Úmluvy, podle kterého členské státy musí uznat a chránit svéprávnost lidí s postižením ‚na rovnoprávném základě s ostatními,‘ včetně oblasti politického života, která zahrnuje i právo volit. Podle článku 12 odst. 3 Úmluvy mají členské státy pozitivní závazek činit všechny nezbytné kroky k tomu, aby umožnily lidem s postižením faktický výkon jejich právní způsobilosti. Z toho podle názoru Výboru vyplývá, že zbavením stěžovatelů volebního práva, založeném na domnělém či skutečném mentálním postižením, stát porušil své povinnosti dle článku 29 ve spojením s článkem 12 Úmluvy.

Protože už samotné posuzování způsobilosti jednotlivců je ve své podstatě diskriminační, podle názoru Výboru [omezení volebního práva] nemůže být považováno za legitimní. Zrovna tak není proporcionální k účelu, kterým je zachování integrity politického systému členského státu. Výbor opakuje, že na základě článku 29 Úmluvy je každý členský stát povinen přizpůsobit volební systémy tak, aby byly ‚vhodné, přístupné a lehce srozumitelné a použitelné‘ a tam kde je to potřeba, aby umožnili lidem s postižením podporu u voleb. Takovým způsobem stát zajistí, že lidé s mentálním postižením odevzdají stejně jako všichni ostatní kompetentní hlas, a zároveň nezasáhne do tajnosti voleb.[2]

 

3.  Volební právo a Rada Evropy

Dne 19. prosince 2011 vydala tzv. Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavněprávního charakteru) Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách.  V tomto revidovaném stanovisku se Benátská komise jednoznačně postavila na stranu volebního práva pro všechny:

Všeobecné hlasovací právo je základním principem evropského volebního dědictví [a] lidé se zdravotním postižením nesmí být v tomto ohledu diskriminováni, jak vyplývá z článku 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[3]

K výkonu volebního práva u lidí s postižením se vyjádřil i Výbor ministrů Rady Evropy, kdy ve svém stanovisku uvedl:

Členské státy musí zajistit, že legislativa neobsahuje žádná ustanovení, která zbavují lidi s postižením práva volit nebo být volen.

Všichni lidé s postižením, ať mají fyzické, smyslové nebo mentální postižení, duševní onemocnění, či trpí chronickou nemocí, mají právo volit na stejném základě jako ostatní občané, a neměli by být zbaveni tohoto práva žádným zákonem upravující otázky svéprávnosti, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu či jiným opatřením odkazujícím na existenci postižení, kognitivní funkce či domnělé schopnosti.

Státy by měly zajistit, že diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána ve všech oblastech politického a veřejného života, ať už jde o možnost volit a být volen, o výkon mandátu, o možnost být aktivní v politických stranách nebo nevládních organizacích, či o výkon veřejné funkce.[4]

Podobně, Komisař Rady Evropy pro lidská práva ve svém vyjádření ze dne 22. března 2011 potvrdil, že stanovení výjimek ze všeobecného volebního práva je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením:

Princip všeobecného volebního práva není aplikován univerzálně. Lidem s psychosociálním a mentálním postižením je volební právo odepíráno, nejčastěji jako důsledek zbavení nebo omezení svéprávnosti.

Ve skutečnosti Úmluva nespecifikuje žádné výjimky z práv, které obsahuje. Naopak, říká, že státní orgány musí uznat právo lidí s postižením na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními.

Ústředním cílem Úmluvy je propagovat, chránit a zajistit plné a rovné užívání všech lidských práv pro lidi se zdravotním postižením. Tato úprava nedává prostor k existenci žádného procesu, v průběhu kterého by soudy nebo lékaři mohli posuzovat schopnost volit a rozhodovat o tom, jestli idem volit umožní nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že netestujeme schopnosti ostatních lidí bez postižení, takový přístup je zjevnou diskriminací.[5]

 

4.  Praxe posuzování způsobilosti volit v ČR

V souvislosti s posuzováním „volební způsobilosti“ také vyslovujeme obavu, že současný systém znaleckých posudků dává široký prostor k arbitrárním a nepřezkoumatelným rozhodnutím. V současné době neexistuje v Česku ani v zahraničí jednotná vědecky uznaná metoda pro posouzení schopnosti odevzdat hlas ve volbách. V praxi jsme se setkali s tím, že znalci si vytvořili názor ohledně schopnosti volit na základě toho, jestli člověk správně odpověděl na otázku „Kdo je v současné době prezidentem?“ nebo „Jaké politické strany znáte?“. Jiný znalec dokonce uznal, že pokud se člověk může fyzicky dostavit do volební místnosti, je výkonu volebního práva schopen. Politická volba je přitom velice individuálním a osobním rozhodnutím a lze si jen těžko představit, že by mohly existovat objektivní kritéria pro posouzení schopnosti takové rozhodnutí učinit. Navíc, jak byl řečeno výše, u žádné jiné skupiny obyvatel není zkoumána schopnost zvolit si svého kandidáta nebo politickou stranu. Systém, který zpochybňuje schopnost volit jen u lidí se zdravotním postižením, když u ostatních lidí je toto právo zaručeno bez výjimky, je zjevně diskriminační a v dnešní společnosti nepřípustný. Takový závěr nakonec vyplývá i z mezinárodních dokumentů, které jsou popsány výše. Naopak, jak vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, stát musí vynaložit patřičné úsilí, aby byly volby přístupné pro všechny, a to zejména přizpůsobením volebního procesu a zajištěním podpory těm, kteří ji potřebují.

 

5.  Omezení výkonu volebního práva z pohledu Občanského zákoníku

Podle ustanovení §55 odst. 2 Občanského zákoníku lze omezit svéprávnost člověka jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Míru rizika pro práva člověka je tedy potřeba posuzovat u každé z oblastí, ve kterých je člověk omezován. Přitom, lze si jen těžko představit, jakým způsobem by měl soud posuzovat újmu hrozící člověku z toho, že odevzdá svůj volební hlas. Pokud je omezení volebního práva u lidí se zdravotním postižením vedeno s cílem ochránit veřejnost, či volební systém, takové opatření nikdy nebude v souladu se zněním a účelem Občanského zákoníku.

Na okraj uvádíme, že ve společnosti je zakořeněný předsudek, že lidé s mentálním či psychosociálním postižením jsou více „manipulovatelní“ a že u jiných lidí podobná manipulace s hlasy nehrozí. Takové tvrzení nemá žádný empirický základ. Z výzkumů naopak, vyplývá, že informace podané přístupnou formou nebo blízkou osobou můžou zvýšit míru porozumění této informaci. [6]

Nakonec všechny předvolební kampaně jsou založeny na přesvědčování a lze jen těžko rozlišit, které z odevzdaných hlasů jsou ve skutečnosti „racionální.“ Z tohoto důvodu musí stát nastavit takové podmínky, aby docházelo ke zneužití volebního procesu co nejméně, ale bez toho, aby zasahoval do práva jednotlivců svoji volbu učinit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na svéprávnosti v oblasti volebního práva omezeno řádově pouze několik tisíc lidí, je zjevné, že i kdyby se všechny tyto osoby rozhodly volit, nezpůsobilo by to vzhledem k mnohamiliónovému elektorátu v Česku zásadní změnu.

 

Podepsané organizace:

Liga lidských práv, www.llp.cz

Quip, z.ú., www.kvalitavpraxi.cz

Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, www.spmpcr.cz

Inventura, www.inventura.org

Mental Disability Advocacy Centre, www.mdac.info

SKOK do života, www.skokdozivota.cz

 

[1] Více viz v tiskové zprávě organizace Quip: http://www.kvalitavpraxi.cz/aktuality/ochrana-prav/velky-krok-prvni-clovek-s-potizemi-v-uceni-zvolen-clenem-vyboru-osn

[2] Rozhodnutí Výboru OSN o právech osob se zdravotním postižením Zsolt Bujdosó a ostatní proti Maďarsku ze dne 16. 10. 2013, č. CRPD/C/10/D/2011, odst. 9.5 – 9.6. Dokument je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/Jurisprudence/CRPD-C-10-D-4-2011_en.doc

[3] Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách, CDL-AD(2011)045. Dokument je dostupný na adrese: http://www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-AD(2011)045-e.pdf

[4] Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, 16.11.2011, č. CM/Rec(2011)14. Dokument je dostupný na adrese: https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016805cbe4e

[5] Komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva „Lidem se zdravotním postižením nesmí být odepíráno právo volit,“ 2011. Dokument je dostupný na adrese: http://www.coe.int/en/web/commissioner/-/persons-with-disabilities-must-not-be-denied-the-right-to-vote?inheritRedirect=true

[6] Wong, J.G. Improvement of decision making abilities. Psychological Medicine, 30, str. 295-300.

Prohlášení účastníků konference Woman Deliver 2016 / Ženy rodí 2016

Problémy reprodukčního zdraví ovlivňující ženy během těhotenství, porodu a šestinedělí

Konsensuální prohlášení Východoevropského a středoasijského výboru

Úvod

Východoevropský a středoasijský výbor se sešel jakožto součást konference Women Deliver 2016 (Ženy rodí 2016). Výbor byl financován neziskovou organizací PATH a organizován chorvatskou neziskovou organizací Roda. Cílem výboru bylo setkání různorodých zúčastněných stran za účelem diskuse o regionálních prioritách a strategiích pro posilnění dívčího a ženského zdraví a duševní pohody; a sloužit jako katalyzátor pro změnu v domovských zemích účastníků. Tento výbor se zaměřoval zejména na kvalitu v reprodukční zdravotní péči jakožto na způsob podpory důstojnosti a autonomie žen.

V rámci příprav výboru stanovili organizátoři nejnaléhavější problematické záležitosti v oblasti reprodukčních práv ve svých zemích ve spolupráci s třiceti jednotlivci a organizacemi z regionu. Tyto otázky byly rozděleny do tří hlavních kategorií: zdravotní výchova pro mládež, zvýšení bezpečí v období těhotenství, porodu a šestinedělí a nedostatek respektu či zneužívání v období těhotenství, porodu a šestinedělí. Ve výboru se konaly soudobé schůze pro každou ze tří kategorií, aby byly dále stanoveny priority a možná řešení. Na základě těchto diskusí byl sestaven následující seznam, který zdůrazňuje priority regionu v otázkách reprodukčního zdraví ovlivňujících ženy zejména v období těhotenství, porodu a šestinedělí.

Tento dokument byl projednán ve výboru více než 90 zástupci z 20 přítomných zemí, poté následoval konzultační proces s deseti odborníky z této oblasti, kteří poskytli zpětnou vazbu a pomohli formovat závěrečnou podobu dokumentu.

Základní hodnoty a lidská práva

My, signatáři tohoto konsensuálního dokumentu, jsme různorodá skupina obhájců, aktivistů, poskytovatelů služeb, tvůrců politik a dalších zúčastněných stran z celé východní Evropy a střední Asie. Tento dokument odráží práci, kterou jsme vykonali ve výboru, a náš trvalý závazek ke zlepšení kvality reprodukční zdravotní péče pro všechny ženy.

Ve výboru jsme navrhli, aby definice patřičného reprodukčního zdraví a bezpečného mateřství byla přetvořena tak, aby zahrnovala prospívání před a po těhotenství a porodu a uznávala, že těhotenství a porod zvláště mají zásadní význam pro zdraví žen, dětí, rodin a společnosti v daném okamžiku i do budoucna. Tato práce byla provedena v rámci respektující péče o matky (1) a lidských práv. Ačkoli některé z uvedených záležitostí nemusí být přímými porušeními lidských práv, všechny však přispívají ke zdravotnickému prostředí, ve kterém jsou systematicky porušována práva a důstojnost žen.

1) Genderová stereotypizace

Genderová stereotypizace omezuje role a práva žen ve zdravotnickém prostředí i ve společnosti. V oblasti reprodukčních práv obsahuje širokou škálu problémů vyplývajících z vnímání žen jakožto nekompetentních k činění rozhodnutí o svých tělech a svých dětech. Toto vnímání narušuje možnost žen projevovat svou autonomii a důstojnost.

Tyto problémy zahrnují:

  • Nedostatek respektu voleb v oblasti reprodukčního zdraví během životního cyklu ženy, což negativně ovlivňuje její právo svobodně a zodpovědně rozhodnout o počtu a době narození svých dětí. To zahrnuje:
    • Nedostatek respektu práva na přístup k interrupci a antikoncepci (2);
    • Nucené potraty z důvodu vad plodu nebo předčasný porod (3).
  • Nedostatek respektu práva na informované rozhodování. To zahrnuje i neporozumění zdravotníků základnímu principu, že rozhodnutí ohledně reprodukčního zdravotní péče (a veškeré další zdravotní péče) jsou v konečném důsledku činěna klienty a příjemci péče, nikoliv zdravotnickým personálem (4).
  • Nedostatek respektu, zneužívání a další porušování práv ve zdravotnickém prostředí, ať už psychologického, verbálního nebo fyzického rázu (včetně zostuzení a sociálního stigmatu kvůli „nesprávným“ volbám). Patří sem také normalizace zneužívání a neprojevování respektu, což ovlivňuje očekávání žen a společnosti ohledně péče.
  • Škodlivé stereotypy o ženách (včetně stereotypu ženy jakožto matky a jakožto nekompetentní rozhodovat), které přispívají k porušování sexuálních a reprodukčních práv žen a dívek, a to i při porodu; systémy sociálního zabezpečení, politiky zaměstnanosti a sociální politiky, které udržují roli žen jakožto matek a brání ženám ve vyrovnaném vykonávání jak rodičovských povinností, tak placené práce.
  • Nedostatek péče asistované reprodukce. To zahrnuje: Omezení pojišťoven počtu párů, které mohou v jednom roce podstoupit léčbu nebo omezení kolika cykly může pár (nebo žena) projít; omezení rozsahu pokrytí léčby, nedostatečná dostupnost dárcovství spermií.

2) Přístup k informacím a vzdělávání

Přístup k informacím a vzdělávání je základem účinného výkonu všech ostatních práv. Není možné provádět žádná trvalá udržitelná zlepšení bez informovanosti, vzdělávání a porozumění rámci založeném na právech na zdravotní péči zdravotníky, právními obhájci a spotřebiteli. Nedostatečný přístup k informacím a vzdělání může vést k porušování práv, i když mají zúčastněné strany ty nejlepší úmysly poskytovat dobrou péči. Mezi příklady přístupu k informačním a vzdělávacím otázkám patří:

  • Nedostačující povědomí a přístup k informacím o reprodukčním zdraví: včetně nedostatku formálního nebo neformálního šíření informací o reprodukčním zdraví, antikoncepci, interrupci, těhotenství, porodu a šestinedělí, a to zejména mezi mládeží; náboženský vliv na obsah učiva sexuální výchovy; nedostatek otevřené diskuze o menstruaci; nedostatek vzdělání zdravotníků a tvůrců politiky reprodukčního zdraví. Komplexní sexuální výuka je prezentována jako tabu nebo propaganda, a musí být presentována jako nástroj životních dovedností.

Tento nedostatek povědomí a přístupu k informacím brání možnosti žen činit bezpečná a informovaná rozhodnutí o vlastní reprodukční zdravotní péči a uplatnit své právo svobodně a zodpovědně rozhodnout o počtu a době narození svých dětí. Podílí se také na prostředí, kde ženy necítí jako bezpečné nebo možné diskutovat o svých možnostech a rozhodnutích v oblasti svého reprodukčního zdraví.

  • Informovaný souhlas: Povinnost poskytovat adekvátní informace ve srozumitelné podobě pro pacienty je poskytovateli často opomíjena, čímž se omezuje aktivní účast příjemců při plánování péče. Informovaný souhlas se často získává poskytnutím pouze částečných informací; chybí možnost klást otázky, není možné žádat po zdravotnících alternativní metody. Tyto překážky informovaného souhlasu brání možnosti žen přijímat vlastní rozhodnutí o svém reprodukčním zdraví, a jako takové poškozují autonomii a důstojnost žen.
  • Dokumentace zásahů a/nebo událostí, které nastaly během procesu péče je často nedostatečná. Následně to pak ztěžuje přezkum průběhu péče (např. při kontrole nebo v soudním řízení). Nedostatek dokumentace a nedostatek přístupu k dokumentaci a datům brání schopnosti žen usilovat o nápravu v případě porušení práv a činit bezpečná a informovaná rozhodnutí o další péči.

3) Diskriminace/Nerovnost

Diskriminace a nerovnost v reprodukční zdravotní péči vedou k přímému porušování práv. Diskriminace a nerovnost poškozují zejména ty skupiny obyvatel, které jsou nejvíce znevýhodněné a/nebo na okraji společnosti. Rozdílný přístup ke kvalitní zdravotní péči je sám o sobě porušením práv a může vážně zesílit dopady z porušování jiných práv. Příklady diskriminace a nerovnosti zahrnují:

  • Nerovnost v přístupu ke službám v oblasti reprodukčního zdraví (včetně péče o matku) pro menšiny, znevýhodněné a marginalizované skupiny (včetně: venkovských, chudých, etnických menšin (včetně Romů), migrantek a transgender žen).
  • Podstandardní kvalita reprodukční péče poskytované menšinám, znevýhodněným a marginalizovaným skupinám (5) ve srovnání s většinovým obyvatelstvem, stejně jako segregace v porodnicích.
  • Omezení přístupu k asistované reprodukci znevýhodněným skupinám: párům stejného pohlaví, ženám žijícím bez mužského partnera, menšinovým ženám a ženám se zdravotním postižením.
  • Nedostatek znalostí a porozumění a/nebo diskriminace či nátlak ze strany poskytovatelů zdravotní péče vůči menšinám a znevýhodněným nebo okrajovým skupinám, které hledají sexuální a reprodukční služby, včetně leseb, osob se zdravotním postižením, transgender lidí, etnických a náboženských menšin.
  • Nedostatek celostní péče, která by naplňovala potřeby osob se zdravotním postižením nebo nemocemi, vyžadujícími specifické přístupy k sexuální a reprodukční zdravotní péči.
  • Nucené sterilizace a/nebo nucená antikoncepce, a to zejména u etnických nebo náboženských menšin, znevýhodněných a marginalizovaných skupin obyvatelstva (např. romské ženy, ženy se zdravotním postižením, transgender osoby).
  • Ženy s mentálním postižením – zejména ty, které žijí v institucionálním prostředí – jsou často v úplném nebo částečném opatrovnictví, což znamená, že veškerá reprodukční rozhodnutí jsou činěna jejich zástupcem.

4) Nedostatek odpovědnosti za škodu

Nedostatek odpovědnosti za škodu bylo jedním z hlavních témat diskusí výboru. Nedostatek odpovědnosti značně komplikuje domáhání se odškodnění. Rovněž brání snahám o efektivní a trvalé zlepšení systému zdravotní péče. Nedostatek odpovědnosti za škodu znesnadňuje ženám přístup k informacím o možnostech ohledně jejich zdraví a reprodukčních práv. Mezi problémy plynoucí z nedostatku odpovědnosti za škodu patří např.:

  • Nedostatek odpovědnosti poskytovatelů zdravotní péče a osob s rozhodovací pravomocí za škodu; nedostatek mechanismů a postupů zajišťujících dostatečné nápravy a systémová vylepšení působení zdravotnických zařízení, profesionálů a systémů. Tyto mechanismy jsou velmi důležité pro poskytnutí odškodnění ženám, jejichž práva byla porušena, a na podporu nejlepších postupů ve zdravotnickém prostředí.
  • Nedostatek kanálů a postupů pro získání smysluplné zpětné vazby poskytovatelům od matek/rodin osobně nebo písemně (zejména se zaměřením na obecné zacházení a respekt).
  • Poplatky za služby v souvislosti s porodem: včetně pojišťovnami nehrazených či neformálních plateb pro lékaře, porodní asistentky nebo zdravotnická zařízení. Např. poplatky za doprovod při porodu či poplatky za epidurální anestezii. Tyto poplatky za služby mají prokazatelně negativní vliv na kvalitu péče a motivují zvýšený počet zásahů. Poplatky za služby rovněž ovlivňují dostupnost péče.
  • Nedostatek kvalitních systémů sběru dat: např. informací o úmrtnosti, císařských řezech, nástřizích hráze, o všech výkonech při porodu, včetně zásahů (6), potratovosti, neuspokojeních potřeby antikoncepce, atd., rovněž nedostatek úhrnných dat a ukazatelů sexuálních a reprodukčních práv podle genderu, etnického původu, zdravotního postižení, věku a pohlavní orientaci. Tento nedostatek údajů znesnadňuje ženám činění bezpečných a informovaných rozhodnutí o péči, a brání účinným reformním úsilím.
  • Špatná politická podpora reprodukčního zdraví, včetně těhotenství, porodu a poporodní péče a nedostatečné financování. Nedostatek genderově senzitivních přístupů k veřejným rozpočtům. Bez politické podpory a genderově senzitivního rozpočtování a financování je nemožné uskutečnit změnu systémů zdravotní péče.
  • Pokyny/standardy péče nejsou vyvíjeny společně se všemi zúčastněnými stranami, tj. včetně potenciálních příjemců péče a jejich obhájců nebo zástupců. Bez takové konzultace nemusí brát nové pokyny v úvahu potřeby, práva a preference potenciálních příjemců péče nebo možnosti alternativních poskytovatelů péče (například porodních asistentek).

5) Nedostatek péče založené na důkazech

Péče založená na důkazech zaručuje, že ženy přijímají nejvyšší kvalitu bezpečné, z lékařského hlediska vhodné péče. Nedostatek péče založené na důkazech může vést ke zbytečným zásahům a dalším lékařským rozhodnutím, která porušují práva a důstojnost žen a přispívají k méně bezpečnému zdravotnickému prostředí. Některé příklady nedostatku péče založené na důkazech důkazů:

  • Nedostatek protokolů založených na důkazech pro péči v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím (např. absence kontinuity péče během těhotenství, nedostatek protokolů ohledně domácího porodu); a nedostatečné povědomí na straně poskytovatelů zdravotní péče o mezinárodně uznávaných standardech péče v oblasti porodu, spoléhání se na zastaralé a škodlivé praktiky, které mají negativní vliv na ženy a novorozence.
  • Ve většině systémů nejsou lékařské protokoly pravidelně prověřovány příslušnými orgány, aby bylo zajištěno, že odrážejí aktuální poznatky a osvědčené postupy. Péče poskytovaná v souladu s těmito protokoly tedy není vysoce kvalitní, bezpečná a respektující péče.
  • Zvýšení míry císařského řezu ve všech regionech a nemocnicích, bez mechanismů vykazatelnosti odpovědnosti.
  • Nedostatek podpory rodičovství a přístupu k novorozenci po porodu. Zahrnuje: Nedostatek nepřetržitého kontaktu s novorozencem po porodu (7), nedostatek přístupu k nemocnému novorozenci a nedostatek podpory a posílení zaměřených na vykonávání sebejistého rodičovství (např. chybí podpora v kojení).
  • Nedostatek možnosti výběru poskytovatele (porodní asistentka nebo lékař) a/nebo místa porodu (porodní centrum, nemocnice nebo porod doma).
  • Nedostatek povědomí o psychologických vlivech na porod, včetně porodního traumatu a způsobech jeho řešení; chybí dostupná psychologická poporodní podpora pro ženy a rodiny. To dále ovlivňuje dlouhodobé vnímání péče u žen a kulturní chápání porodu.

6) Překážky pro poskytovatele péče

Překážky pro poskytovatele péče přispívají k nezdravým pracovním a pečovatelským prostředím a znesnadňují poskytovatelům poskytování vysoce kvalitní a bezpečné péče. Pokud poskytovatelé nejsou schopni vykonávat praxi zdravými a udržitelnými způsoby, trpí celý systém. Poskytovatelům, kteří se potýkají s překážkami, může připadat obtížnější hájit své klienty nebo s nimi jednat respektujícím, zdravým způsobem. Mezi příklady překážek pro poskytovatele patří:

  • Frustrující pracovní prostředí pro poskytovatele péče, nedostatečné respektování a naplňování svých osobních a profesních potřeb a práv souvisejících s výkonem povolání.
  • Genderové nerovnováhy mezi zdravotníky poskytujících péči při porodu a projektujících systémy péče při porodu.
  • Omezení práce porodních asistentek, což zahrnuje: nedostatečný přístup ke kvalitním vzdělávacím programům a možnost otevření soukromé nezávislé praxe porodní asistentky pracující mimo nemocniční zařízení. Rovněž přísná omezení práce porodních asistentek pracujících v nemocnicích.

7) Násilí páchané na ženách

Násilí na ženách, včetně sexuálního násilí a intimního partnerského násilí, se významně pojí a ovlivňuje sexuální a reprodukční práva žen, včetně těch v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím. Násilí páchané na ženách může ovlivnit, jak ženy zakoušejí péči, jejich přístup k náležité, bezpečné a respektující péči a jejich přístup k reprodukčním volbám. Mezi problémy specifické pro násilí vůči ženám, které byly ve výboru vzneseny, patří:

  • Nedostatečná informovanost o násilí na ženách, včetně toho, jak to ovlivňuje péči, těhotenství, porod a šestinedělí.
  • Nedostatek údajů o rozšíření a dopadech násilí na ženách, zejména jeho průsečících s těhotenstvím, porodem a šestinedělím.
  • Nedostatek vhodných systémů podpory pro ženy, na kterých došlo nebo dochází k násilí.

Výzvy k činnosti:

1) Genderová stereotypizace

Vyzýváme k ukončení genderové stereotypizace, zejména zacházení se ženami jakožto osobami neschopnými činit rozhodnutí. Je třeba zlepšit dostupnost a respektování voleb v oblasti reprodukce, zajistit účinná informovaná rozhodování, která vychází z rozhodnutí klientů, odstranit nedostatečný respekt a zneužívání v reprodukčních zdravotnických zařízeních, ukončit stereotypní vnímání ženy jako matky ve společnosti i v ekonomických a politických systémech a lépe zpřístupnit asistované reprodukční péče.

2) Přístup k informacím a vzdělávání

Přístup k informacím a vzdělání je jedním z nejvýznamnějších způsobů boje proti všem dalším problémům v oblasti reprodukčních práv uvedených v tomto dokumentu. Lepší přístup k informacím o reprodukčních možnostech, kvalitě péče a výběru poskytovatele, lékařských zákrocích a normálních reprodukčních zdravotních záležitostech, včetně menstruace, sexuální výchovy a porodu, umožňuje ženám činit bezpečná a informovaná rozhodnutí o své zdravotní péči. Ženy musí být rovněž poučeny o svých právech, a jaký ta mají dopad na jejich reprodukční volby.

Vzdělání je velmi důležité i pro poskytovatele. Je třeba, aby poskytovatelé byli proškoleni v péči založené na právech, respektující péči a péči založené na důkazech. Poskytovatelům péče, kteří byli vyškoleni v dřívějších způsobech péče, které se neslučují s respektující péčí založenou na důkazech, by mělo být zajištěno průběžné vzdělávání. Dále musí být poskytovatelé poučeni o mocenské dynamice a směřování rozhodovacích pravomocí na klienta.

3) Diskriminace/nerovnost

Požadujeme odstranění diskriminace a nerovnosti v reprodukčním zdravotnictví. Boj proti diskriminaci a nerovnosti vyžaduje uznání jejich vlivu na bezpečnost a kvalitu péče a práva žen a rodin. Zlepšení přístupu k vysoce kvalitním možnostem reprodukční zdravotní péče menšinám, znevýhodněným a marginalizovaným částem populace musí být hlavní prioritou reformy zdravotnictví. Následné reformy musí zahrnovat odstranění segregace v porodnicích, odstranění omezení přístupu k asistované reprodukci znevýhodněným skupinám, poskytnutí efektivního vzdělávání pro poskytovatele respektující, nediskriminační péče menšinám, znevýhodněným nebo okrajovým skupin, lepší přístup k celostní péči, který naplňuje potřeby osob se zdravotním postižením nebo s nemocemi, které vyžadují specifické přístupy; odstranění nucené sterilizace/antikoncepce zejména u etnických nebo náboženských menšin a jiných znevýhodněných a marginalizovaných částí populace; a přehodnocení rozhodovacích pravomocí u žen s mentálním postižením a zajištění respektování jejich reprodukčních voleb.

4) Odpovědnost

Vedle vzdělání je potřeba jasné odpovědnosti ústřední výzvou k činnosti. Silné a efektivní mechanismy vykazatelnosti odpovědnosti orientované na ženy a komunity by zajistili nápravu v případech porušování práv a přinutily systémy zdravotní péče, poskytovatele a rozhodovací činitele zlepšit kvalitu péče. Více kanálů a postupů pro ženy a rodiny pro podání smysluplné zpětné vazby o zkušenostech s péčí by zlepšilo vztahy mezi pacienty a poskytovateli a mocenskou dynamiku. Dále by vypracování pokynů a norem společně se všemi zúčastněnými stranami, včetně potenciálních příjemců péče, zajistilo, že péče je orientovaná na klienta a ženám by byl poskytnut lepší přístup k odpovědnostním mechanismům.

Eliminace neformálních (hotovostních) plateb při porodu by zlepšila kvalitu péče a přístup k ní a omezila zbytečné zásahy. Vlády musí hrát aktivnější roli při eliminaci neformálních plateb tím, že zajistí, že poskytovatelé budou přiměřeně kompenzováni a nebudou potřebovat neformální platby k zajištění živobytí. Dále musí vlády provádět vyšetřování těch poskytovatelů, kteří pokračují v pobírání neformálních plateb, při současném zajištění ochrany pro informátory.

Odpovědnost také vyžaduje vysoce kvalitní systémy sběru dat a mechanismy pro zajištění rychlé dostupnosti těchto údajů.  Přístup k těmto údajům je zásadní pro zajištění nápravy, činění informovaných rozhodnutí a prosazování reforem. Rozvoj mechanismů odpovědnosti bude vyžadovat politickou a finanční podporu, ale dá také obhájcům a ženám mechanismy pro posílení větší politické a finanční podpory, zejména pokud bude zakotvena ve vysoce kvalitních datech.

5) Péče založená na důkazech

Vzdělávání poskytovatelů péče, zejména v péči založené na důkazech, je klíčové při výstavbě vysoce kvalitních, bezpečných systémů zdravotní péče. Vyžadování pravidelných revizí lékařských protokolů pro zajištění shody se současnými důkazy by napomohlo poskytovatelům jednat podle aktuálních důkazů. Péče založená na důkazech by mohla spolu se specifickými mechanismy odpovědnosti pomoci v boji proti narůstajícím mírám císařských řezů a dalších zásahů. Protokoly založené na důkazech o podpoře rodičovství a přístup k novorozenci by posílili sebevědomí rodičů.  Péče založená na důkazech by také mohla být základem pro zlepšení přístupu k výběru poskytovatele (porodní asistentka nebo lékař) a/nebo místa narození. Spolu s těmito výhodami péče založené na důkazech musí být prioritou sběr dat a vzdělání o psychologických dopadech porodu na ženy, rodiny a poskytovatele péče, protože ovlivňují dlouhodobé zkušenosti žen s péčí, těhotenstvím a rodičovstvím.

6) Překážky pro poskytovatele péče

Musíme také zajistit, aby poskytovatelé péče pracovali v bezpečném a zdravém pracovním prostředí. Respekt pro poskytovatele péče a zajištění naplnění jejich potřeb a práv jim umožní být obhájci žen a respektující péče. Zejména v profesích jako jsou porodní asistentky, mohou být mocenskou dynamikou v pracovním prostředí výrazně narušeny schopnosti poskytovatele péče vykonávat práci a podporovat rozhodování žen. Jednou z oblastí pro zlepšení je genderová (a profesní) nerovnováha mezi zdravotníky poskytující péči a projektování systémů péče.

7) Násilí na ženách

Násilí na ženách je třeba uznat jakožto problém sexuálního a reprodukčního zdraví. Ženy, komunity a poskytovatelé zdravotní péče musí být poučeni o jejích průsečících s těhotenstvím, porodem a šestinedělím. Zejména poskytovatelé musí být vyškoleni jak poskytovat péči způsobem, který je citlivý na zkušenosti a potřeby žen. Je třeba shromáždit vysoce kvalitní data o výskytu násilí na ženách a jeho účincích na reprodukční zdraví, dále pak zavést vhodné systémy intervence na podporu žen, které zakouší nebo zakoušely násilí.

Poznámky:

(1) Viz „Respectful maternity care: the universal rights of childbearing women.“ White Ribbon Alliance (2011).

(2) (kvůli různým překážkám, např. nedostatečnému přispívání z veřejného zdravotního pojištění,  uplatňování odmítání provedení výkonu z důvodu svědomí zdravotníka, náboženské a společenské tlaky)

(3) ( Předčasné potraty porodem: těhotenství bylo chtěné, porod začal předčasně, nucený – tedy bez souhlasu – potrat/porod. Neexistující paliativní péče v hospicích)

(4) (rovněž nedostatek právních opatření umožňujících podpořené avšak autonomní rozhodování osob s postižením)

(5) Viz problém 11.

(6) (např. řízené tlačení a porodní pozice, Kristeller, co se přesně dělá miminkům apod.)

(7) (např. separace dítěte od matky, po vaginálním porodu několik hodin, po císařském řezu i několik dní)

Seznam podporujících organizací a originální znění prohlášení najdete zde:

http://www.roda.hr/udruga/projekti/women-deliver/reproductive-health-issues-that-impact-women-during-pregnancy-childbirth-and-postpartum.html

(Moc děkujeme Anně Čechové za dobrovolný překlad)